Moji souvěrci. Kouříme tabák. Každý víme proč.Vzpomínám si na svoji první dýmku. Byl jsem v Brně, jako záklaďák, druhý rok na vojně. Sloužil jsem u silničního vojska. To byli dědicové černých baronů. Velitele jsme měli stejné, kasárna také. Byl rok 1969 a ty,kteří byli příliš nespolehliví byli staženi do větších posádek, asi abychom příliš neprotestovali proti bratrským vojskům.Nastěhovali nás do horního Rajhradského kláštera, do přízemních dřevěných baráků. Z kostela měla být důstojnická kantýna, z klášterních objektů velitelství.Byl jsem na vycházce v Brně a naproti nádraží v tabáku jsem si koupil první svoji dýmku a silný tabák.Nikdy předtím jsem nekouřil, ani cigarety. Přišel jsem na ubykaci s cílem, vychutnat si srpnový den s tabákem. Odpolední rozkaz a v něm jsem byl určen jako pomocník dozorčího útvaru.Ale měl jsem štěstí. Dozorčího sloužil major Kancíř, stará vojna jak jsme mu říkali.Šedivý strýc, který odpoledne v teplákách trhal v zahradě kláštera, teď již kasáren,nějaké to mlíčí(pampelišky) pro králíky.Byl to jediný spolubojovník generála Svobody,který nebyl povýšen na generála i když se probojoval z Ruska až k nám. To asi za ty tepláky a lidský přístup k vojákům.
Nastoupil jsem do služby a major řekl:\“Víš, ty budeš do půlnoci spát, a pak si to vyměníme, obou nás tady není třeba.\“ Slavnostně jsem vytřel vnitřek nové laciné fajky sladkou kořalkou, med jsem neměl. Nacpal z části tabákem, myslím,že to byl Taras Bulba (za 1,90 balíček) a po večeři jsem dýmku s majorem zakuřoval. Om mi radil,abych moc nebafal a na chvíli,abych nechal fajfku vychladnout a pak ji zakuřoval zase dál.Z tabáku se mi již točila hlava a byl jsem oslalý.Fajfku jsem nechal vyhasnout úplně.Krásně voněla a třešňové dřevo dostalo nádhernou teplou červeněhnědou barvu. Spal jsem podle dohody. Major mě neprobudil ani po půlnoci,a sám šel lehnout taky.Nic se nedělo. Až před ránem mě vzbudil telefon. Z vojenské nemocnice nám oznamovali,že voják z naší posádky zemřel v Brně na zápal mozkových blan.Hned jsme byli vzhůru.A to nebylo všechno. Během noci,byl silný vítr. Před věží kostela byly dva stožáry s vlajkami. Jako naschvál ten ruský v noci uletěl a my jsme to zaspali.To byl už můj třetí ruský prapor. Jeden jsem měl v inventáři s odloučenou jednotkou v Liptovském Mikuláši a při vstupu bratrských vojsk jej civilisté roztrhali, já prý za to mohl.Potom v tom samém objektu,kdy jsem měl službu, to již bylo v únoru 1969 najednou volali, aby pan Pivarčí, to byl správce robotnického hotelu ten prapor omažitě sundal, nebo mu ihned zapálí včelíny za městem.Chtěl jsem zahránit včelíny a tak jsem prapor svěsil ale na počet pracujícího lidu jsem ten československý nechal. Nic platno. Zase jsem za to mohl.
No nic a teď nám uletěl zase ten a jako naschvál opět ruský prapor.A to byl první den,kdy jsem si zapálil.Pro mě to je od té doby sváteční chvíle, když si zapálím. Já vím, jsem zdravotník, vím co špatného může přinést přílišné kouření. Vím však také co dobrého může tabák člověku dát. Krátce: při namáhavé práci,kdy se člověk s dílem pere přináší úlevu. Člověk nevypadá jako by jen tak lelkoval když má fajčárskou přestávku.Navíc většina parazitů (zde nemyslím těch lidských) tabák nesnáší. Krátkotobě kouření přináší vyšší výkon mozku a v v časopise Vesmír z roku 1926 jsem se dokonce dozvěděl, že tehdejší významní němečtí vědci dokázali to,že při začínající infekci dutiny ústní a krku má tabákový kouř desinfeční účinky.I to mohu potvrdit – vyzkoušel jsem to prakticky. Tak vidíte, i kouření může prospívat, mě přináší vzpomínky, jinému přestávku a kdoví co ještě. Nyní to při té kampani bude ještě něco navíc. Možná,že nám přinese kouření i jakousi opravdovou svobodu a test tolerance, a úrovně myšlení. Nakonc jinak. Čeho je příliš to jistě škodí, spíš bychom měli hledat míru. Světu mír, lidem zdraví a štěstí, váš sváteční kuřák já.
V době štvanic na kuřáky.(17.2.2005)
Přidejte odpověď